1. Jednání – Kolonáda luhačovických lázní
Středem pozornosti četných hostů je poetický dr. Suda se svými přáteli, Konečným, malířem Lhotským a mladou paní Mílou. Přichází nový host, skladatel Živný. Společnost s překvapením zjišťuje, že Živný a Míla se setkali již dříve. Přichází učitelka zpěvu slečna Stuhlá a mládež, která se těší na společný výlet s dr. Sudou. Společnost odešla, zůstali jen skladatel Živný a Míla. Jejich dřívější milostný vztah překazila Mílina matka, která považovala život se skladatelem za žebráckou existenci. Živný komponoval o svém nešťastném osudu operu. Až nyní zjistil, že v ní neprávem podezříval Mílu z nevěry; syn Doubek je skutečně jeho dítětem. Milenci se domluví, že navzdory matce začnou společně žít.
2. Jednání – Byt manželů
Živný zpívá úryvky ze své opery. Partie, ve kterých dříve neprávem osočoval Mílu, musí nyní vypustit. Malý Doubek se ptá matky, zda ví, co je láska. Míla to ví až příliš dobře – láska a celý její život je Osud – Fatum. Společný život s matkou je utrpe¬ním. Její šílenství se stále stupňuje; je nucena žít pod jednou střechou s mužem, kterému podle jejího mínění jde jen o její peníze. Živný připadá matce jako zlý havran. Chce mu uletět, ale padá z balkónu a strhává s sebou i Mílu. Živný si zoufá nad smrtí manželky. Vyzývá blesky, aby ještě víc bily do jeho nešťastného osudu.
3. Jednání – Aula konzervatoře
Studenti zpívají z partitury nové opery, kterou napsal jejich profesor Živný. Dílo má mít dnes večer v divadle premiéru, ale stále chybí poslední akt. Žáci prosí své¬ho učitele, aby jim něco pověděl o své zvláštní opeře. Živný se zaujetím vypráví o vzniku díla a překvapení studenti pochopí, že obsah opery je ve skutečnosti jeho životním příběhem. Živného vyprávění se blíží k Mílině smrti… náhle jsou vidět blesky skutečné bouřky. Omráčený Živný klesá k zemi. Konec jeho opery zůstává nedopsán v rukou božích, stejně jako Živného osud.
Dirigent: Marko Ivanović
Režie: Robert Carsen
Dramaturg: Ian Burton
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Annemarie Woods
Světelný design: Peter van Praet a Robert Carsen
Choreografie: Lorena Randi
Sbormistr: Pavel Koňárek
Asistent režie: Gilles Rico
OBSAZENÍ:
Živný, skladatel: Enrico Casari & Philip Sheffield
Míla Válková: Alžběta Poláčková
Matka Mílina: Natascha Petrinsky
Dr. Suda: Peter Račko
Lhotský, malíř: Jan Šťáva
Konečný: Igor Loškár
Slečna Stuhlá, učitelka: Daniela Straková-Šedrlová
Doubek (dítě): Kryštof Cholava
Poeta: Michael Robotka
1. dáma / Sl. Pacovská: Andrea Široká
2. dáma / Pí. Majorová: Tereza Kyzlinková
Student: Michael Robotka
Stará Slovenka: Jitka Zerhauová
Pí. Radová: Jana Hrochová
Mladá vdova: Hana Kopřivová
Inženýr: Pavel Valenta
Verva, elév: Lukáš Bařák
Součková, elévka: Marta Reichelová
Kosinská, elévka: Jarmila Balážová
Doubek: Daniel Matoušek
Sklepník: Ivo Musil
Hrázda: Ondřej Koplík
Žán: Petr Štych
Nána: Kristýna Svítilová
Současně s termínem konáním tohoto představení proběhne také živý přenos (live stream) pro platformu www.OperaVision.eu, kde bude možné představení zdarma sledovat.
Slavnostní zahájení festivalu se ponese ve znamení návratu jednoho z nejlepších operních režisérů Roberta Carsena. Tento tvůrce inscenací ceněných pro jejich dramatické uchopení, poetiku a výtvarnou vytříbenost se vrací k Janáčkovu opernímu dílu. Pět již inscenovaných oper českého Mistra – Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Káťa Kabanová, Věc Makropulos a Z mrtvého domu – Robert Carsen rozšíří o šestou inscenaci Osud vytvořenou speciálně pro Janáčkovu operu NdB.
Jestliže první dekády 20. století charakterizovalo hledání nových výrazových cest a vyjadřovacích prostředků v umění, pro operu to platilo dvojnásob. Janáček vykročil razantně novou cestou již v Její pastorkyni a jeho čtvrtá opera Osud představuje hudební i dramaturgický výboj do další oblasti. Jako i u jiných děl jej inspirovala krásná žena, osmadvacetiletá Kamila Urválková, manželka lesního správce v Zahájí a dávná láska skladatele Ludvíka Čelanského. Janáček ji potkal v srpnu 1903 v Luhačovicích. Kamila Janáčkovi vylíčila svůj milostný vztah s Čelanským, který nedopadl dobře tím spíše, že Čelanský navíc své rozčarování ztvárnil v opeře Kamila, kde hlavní představitelku vylíčil jako nestálou a nevyzrálou osobnost. Janáček propadl Kamilinu kouzlu a rozhodl se vytvořit „zcela novou, moderní operu“, v níž by byla očištěna. Po návratu z Luhačovic usilovně hledal vhodného libretistu schopného zpracovat jeho představy a nakonec o to požádal Fedoru Bartošovou, mladou učitelku a přítelkyni zesnulé Olgy. Osud pak nazval nikoliv operou, ale třemi epizodami románovými, kdy se divák ocitá ve zcela jiném prostředí než v jeho dřívějších operách. Již první tóny orchestrálního valčíku nás zavádějí mezi noblesní lázeňskou společnost; prostou přirozenou prózu nahrazuje jazyk ve stylu dekadentních básníků a děj se před očima diváků odkrývá prostřednictvím dialogu dvou hlavních postav, skladatele Živného a jeho milé Míly. I zde však Janáček stejně jako v dalších operách bohatě čerpal ze svých zápisků lidské mluvy. Přes nesporné hudební kvality díla se skladatel uvedení Osudu nedočkal. Opera byla původně zadána brněnskému divadlu, ale Janáček se ji rozhodl uvést ve Vinohradském divadle v Praze. Zde však po řadě průtahů a přes mnoho slibů k premiéře nedošlo. Až v roce 1934 připravil Janáčkův žák Břetislav Bakala rozhlasové a v roce 1954 také koncertní uvedení opery. Scénicky byl pak Osud poprvé uveden v Brně 25. října 1958 v úpravě Václava Noska.
Přestože dnes Osud stojí především díky specifickému libretu poněkud ve stínu Janáčkových vrcholných oper, má své důležité místo v historii opery i v Janáčkově skladatelském vývoji.
Autor: Patricie Částková