Skladatel, pedagog, dirigent, klavírista, spisovatel a folklorista Leoš Janáček (1854–1928) patří k nejpozoruhodnějším tvůrcům hudby 20. století. Ačkoliv datem narození patří spíše ke generaci Antonína Dvořáka, jeho skladby náleží k tomu nejprogresivnějšímu, co v hudbě minulého století vzniklo. Právem Janáček stanul, na prahu své sedmdesátky, v jedné řadě se skladateli o jednu i dvě generace mladšími, jako byl Arnold Schönberg, Alban Berg či Igor Stravinskij. Ač se stal na konci života jedním z nejsledovanějších skladatelů, jeho život zůstal spojen s městem Brnem. Těsný vztah Janáčka k tomuto městu je dán nejenom tím, že zde prožil většinu života, ale především se svou neúnavnou činností organizační, dirigentskou a pedagogickou zasloužil o zásadní rozvoj brněnského kulturního života a ovlivnil jej tak na mnoho let dopředu. Přičteme-li k tomu skutečnost, že zde v premiéře zazněla většina skladatelových děl, je patrné, jak hluboké toto soužití skladatele a jeho města bylo.
Do Brna přišel Leoš Janáček z rodných Hukvald roku 1865 jako jedenáctiletý chlapec. Otec jej poslal do fundace Augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně.
V čele kláštera tou dobou stál osvícený opat Cyril Napp a působily zde osobnosti jako skladatel Pavel Křížkovský, zakladatel genetiky Řehoř Mendel či filozof, básník a novinář František Matouš Klácel. Hudebně nadaným chlapcům přijatým do fundace se podle světle modrého obleku přezdívalo „modráčci“. V klášteře se jim dostalo důkladného hudebního vzdělání, aby mohli účinkovat při klášterních produkcích i na koncertech.
Později Janáček pokračoval ve studiích na německé reálce a na brněnském učitelském ústavu.
Po maturitě roku 1874 zůstal na učitelském ústavu jako výpomocný učitel. Vedle toho se věnoval sbormistrovské a dirigentské činnosti v řemeslnické besedě Svatopluk (1873–76) a ve Filharmonickém spolku Beseda brněnská (1876–88). Za jeho éry se z Besedy brněnské stalo velké kantátové těleso, se kterým mohl Janáček uvést například Mozartovo Requiem, Beethovenovu Missu solemnis či Dvořákovo Stabat mater. Tou dobou již mladý Janáček začal komponovat a vzdaloval se vytyčené učitelské dráze. Usiloval o další prohloubení svého hudebního vzdělání. Roku 1874 byl přijat ke studiu na pražskou varhanickou školu. V letech 1879–80 pak ještě krátce studoval na konzervatoři v Lipsku a ve Vídni, kde se však dle jeho slov „nebylo čemu přiučiti“.
Novou kompoziční cestu Janáček nastoupil v opeře, podle dramatu z moravského venkovského života Gabriely Preissové, Její pastorkyňa. V opeře komponované na prózu dospěl Janáček k osobitému hudebnímu výrazu. Postupně opouští tradiční operní schéma s uzavřenými čísly a áriemi, v orchestru se objevují charakteristické sčasovky na způsob rytmického ostinata, modální tónové útvary, zcela nová je hudební dikce vokálních partů jednotlivých postav, která vycházela z jeho zkušenosti ze studia lidské řeči. Operu Janáček dokončil po téměř deseti letech práce roku 1903. Práci na Její pastorkyni provázel zhoršující se zdravotní stav Janáčkovy dcery Olgy a skladatelova úzkost o její život. Když operu dokončil, zastihla jej nejtěžší životní rána – ve svých jednadvaceti letech Olga zemřela.
Po odmítnutí uvést Její pastorkyni pražským Národním divadlem, se uskutečnila 21. ledna 1904 úspěšná premiéra v brněnském Národním divadle. Až dosud byl ve společnosti vnímán jako ředitel a učitel, a jen okrajově jako skladatel, jelikož jeho tvůrčí činnost mohla doposud sledovat v podstatě pouze brněnská veřejnost. Velice stál o uměleckou přízeň Prahy a kontakt s pražským hudebním životem. Na obojí však musel čekat ještě dalších dvanáct let. Po brněnské premiéře Její pastorkyně se Janáček dal penzionovat, aby se mohl nadále naplno věnovat své varhanické škole a kompozici. Tato doba je také počátkem jeho pravidelných návštěv „slovanských“ lázní v Luhačovicích.
Při jednom z lázeňských pobytů se Janáček seznámil s Kamilou Urválkovou, jejíž životní příběh se stal předlohou pro Janáčkovu v pořadí čtvrtou operu Osud. Avšak tato novinka, která měla být nastudována novým Městským divadlem na Královských Vinohradech, nebyla nakonec za skladatelova života nikdy provedena.
Za hranicemi Brna reprezentovaly Janáčka zatím především sbory; vynikající Pěvecký sbor moravských učitelů se sbormistrem Ferdinandem Vachem a plzeňský Smetana. Pro tato tělesa zkomponoval své bezručovské sbory Kantor Halfar, Maryčka Magdónova a 70.000. V době mezi brněnskou a pražskou premiérou Její pastorkyně vznikly mimo jiné další části lyrického klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, cyklus V mlhách, orchestrální balada Šumařovo dítě, kantáta Věčné evangelium či první znění symfonické rapsodie Taras Bulba. Bylo to období, kdy skladatel přestával věřit v uvedení Její pastorkyně v Praze a přitom pozbýval víry v sebe sama.
Roku 1916 však byla konečně Její pastorkyňa po létech odmítání pražským Národním divadlem přijata a provedena s nebývalým ohlasem. Povzbuzen pražským úspěchem začal dvaašedesátiletý Janáček horečně komponovat. Dokončil již dříve započatou práci na opeře Výlety páně Broučka, začal pracovat na komorní skladbě Zápisník zmizelého. Nastoupenou dráhu uznávaného skladatele podpořil svým zájmem Max Brod i prestižní nakladatelství Universal Edition. Skutečný mezinárodní věhlas mu přineslo provedení Její pastorkyně ve vídeňské Dvorní opeře roku 1918, které Janáčkovi otevřelo cestu mezi přední evropské skladatele. Vznik samostatné Československé republiky roku 1918 uvítal Janáček jako uznávaný skladatel plný síly a plánů do budoucna.
Posledních deset let Janáčkova života je kompozičně nejplodnějším obdobím. Neobyčejná dynamika tvorby a životní elán tohoto „velkého stáří“ je mimo jiné podmíněn přátelstvím s jeho přítelkyní a múzou Kamilou Stösslovou. Mnohým svým skladbám tuto inspiraci přímo připisuje, ať jde o Zápisník zmizelého, operu Káťa Kabanová či smyčcový kvartet Listy důvěrné. Brněnskou varhanickou školu transformoval v konzervatoř, byl jmenován profesorem mistrovské kompoziční školy pražské konzervatoře, byl zvolen za předsedu Klubu moravských skladatelů a roku 1925 mu byl udělen vůbec první čestný doktorát Masarykovy univerzity. V roce 1927 byl spolu s Arnoldem Schönbergem a Paulem Hindemithem jmenován členem Pruské akademie věd a téhož roku mu belgický král Albert (pod dojmem obrovského úspěchu Její pastorkyně v Antverpách) udělil Rytířský řád krále Leopolda. Padly všechny dřívější překážky a zábrany, které Janáčkovi bránily v intenzivní kompoziční práci a úspěchy jeho díla doma i v zahraničí podněcovaly vznik dalších a dalších skladeb. Ve dvacátých letech vznikly mimo jiné jeho komorní skladby Mládí, Concertino a Capriccio, dva smyčcové kvartety, orchestrální Balada blanická, Sinfonietta či Glagolská mše. V krátkých intervalech pak zkomponoval svá nejvýznamnější hudebnědramatická díla; Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Čím starší byl Janáček, tím mladší a expresivnější byla jeho hudba. Prudké životní tempo skladatele na vrcholu tvůrčích sil přerušila náhlá smrt. Koncem července roku 1928 odjel Janáček na rodné Hukvaldy, kam za ním přijela Kamila se synem. Vzal si s sebou opis partitury opery Z mrtvého domu, aby provedl opravy a doplňky. Práci však již nestačil dokončit. Se silným nachlazením byl převezen do sanatoria v Ostravě, kde 12. srpna podlehl prudkému zápalu plic. Pochován je na brněnském Ústředním hřbitově.
Autor: Jiří Zahrádka
